Bag story – příběh tašek

Do celého světa putují tuny a tuny zboží z Asie. A spolu s ním občas i otřesné zprávy o nelidských podmínkách v tamních továrnách, o práci dětí, směšných výdělcích, nekonečné pracovní době, nulové ochraně zaměstnanců, zanedbávání zcela základních pravidel bezpečnosti. Hlavně, ať to vyjde levně! Není divu, že mnohdy dorazí i zprávy o tragédiích. Vzpomeňte třeba na zřícenou textilku v Bangladéši, která pohřbila přes 800 lidí. Hrůza. O to raději teď píši o tom, že to jde i ÚPLNĚ JINAK!

Komáři se do tašky nedostanou

Obývák plný krabic a krabice zase plné krásných tašek, kabelek či peněženek.  Netradičních kousků z neuvěřitelných, často recyklovaných materiálů, vyráběných v asijské dílně za férových podmínek. Zkrátka „tašky s příběhem“, jak je Běla Doubravová a Honza Beránek nazývají. Nadšením pro věc to začalo a nadšení z obou srší i teď, když od nich vyzvídám ten jejich příběh. Začal tehdy, když zkraje svojí takřka roční poznávací cesty po jihovýchodní Asii zavítali do země z nejchudších - do Kambodži.  V jednom z místních krámků neodolali koupi prazvláštní kabelky a peněženky. Obě jakoby potažené pevnou síťovinou. „To je obarvená síť do oken a dveří proti komárům,“ objasňuje Běla a ukazuje mi několik dalších barevných vzorků.

Taška i peněženka statečně odolávaly batůžkářskému způsobu cestování, stále byly jako nové. A když nápis na etiketě Běla a Honza „vygúglovali“, zaujalo je i to, co je „za tím“.  

Dvě Italky - Jennifer a Elisa - se potkaly před 8 lety právě v Kambodži, kam je přivedlo zaměstnání jejich mužů.  Jedna je kreativní, druhá umí obchod. A když se spojí dohromady, zrodí se Smateria. Zkrátka vznikne dílna, která zaměstná stovku kambodžských žen a mužů, a vzniknou neobvyklé tašky, o které je zájem po celém světě.

Byznys ano, ale fér

Asi po pěti měsících na cestách Asií se Běla s Honzou do Kambodži vracejí. Samozřejmě kvůli taškám, které jim nedají spát a které prostě chtějí začít prodávat v Česku.  Ač dosud nikdy nic podobného nedělali. Setkání s Jennifer je v jejich rozhodnutí jen utvrdí. „Byla hrozně milá, všechno nám vysvětlila, netajila svoje know-how. Ony osobně znají všechny svoje distributory, funguje to jako taková velká sympatická rodina. “

Běla s Honzou si nechali ukázat i onu dílnu, která sídlí v kambodžském hlavním městě Phnom Pen. „To je obrovská vila, v každém patře se odehrává část procesu výroby. A úplně nahoře je firemní školka pro děti zaměstnanců. Děti s maminkami tak obědvají společně,“ vypráví Běla a já si pomyslím, že mnohé české zaměstnané maminky by mohly jen závidět. Smateria nemá oficiální razítko, že funguje jako „fair trade“. Zakladatelky před štemplem dávají přednost tomu, že eticky opravdu jednají. „Všichni tam pracují podle evropských podmínek, mají osmihodinovou pracovní dobu, zdravotní pojištění, dovolenou, nemocenskou...,“  vypočítává Běla a mně je příběh tašek stále sympatičtější. A to jsem ještě neviděla všechny vzorky toho, z čeho se tašky vyrábějí.

Kabelka ze sedla z motorky a háčkovaného igelitu

To už Běla odkudsi loví dlouhý zašmodrchaný černý pásek igelitu. Na jeho konci je nečekaně krásný háčkovaný vzor. „Jo, to háčkují z igelitového pásku. Recyklují staré igelitky. To je třeba na té kabelce, kterou nosím já. Tohle je moskytiéra, tohle je motorka a tohle háčkovaný igelit,“ předvádí mi Běla svůj černý model. Motorka? Nechápu.  „V Kambodže jezdí spousta motorek a skútrů. A ze starých ošoupaných sedel se šijí ty koženkové části,“ vysvětluje. Nikdy by mě nenapadlo, že ďábelská kombinace těchto tří materiálů může vypadat tak dobře.  

Běla a Honza jsou už nějaký měsíc zpátky v Čechách. Cesty po Indii, Kambodže, Thajsku, Japonsku a dalších zemích, které za rok stihli objet, je posunuly  - jak už to tak bývá - někam trochu jinam. Ani jeden se už nechtěl vrátit do svého původního zaměstnání, na mnoho věcí nahlížejí jinýma očima. A součástí jejich života se staly tašky. Tašky s příběhem.  

Autorka: Markéta Čepická Daňhelová