Rozhovor s Barborou Novákovou o pomoci dětským domovům v Kyrgyzstánu

Říká o sobě, že je divoženka a proto ji neláká  dovolená na západě. Zamilovala si zemi, která není zrovna v kurzu  – Kyrgyzstán. Před 4 lety založila občanské sdružení a nadační fond Alterra, jehož prostřednictvím se snaží pro tuto  zemi „něco“ udělat. Sehnat peníze pro středoasijskou oblast považuje Barbora Nováková téměř za nemožné, rozhodně to ale nevzdává. Ona a její kolegové dobrovolníci objeli v zemi několik dětských domovů a některým z nich aktivně pomáhají.

Jak  tamní dětské domovy vypadají, jak tam děti žijí?

V Kyrgyzstánu žije v bídě většina populace. Nemyslím si, že by děti v dětských domovech na tom byly výrazně hůř než děti v rodinách. Ano, žijí v domovech velmi chudě, chudě jedí, budovy jsou chudě vybavené, rozpadají se,  jsou v nich krysy... Ale to není nic, co by nezažívaly také děti v rodinách. Hlavní úskalí vidím jinde. A to v okamžiku, kdy děti domov opouštějí. V zemi, ve které je celý sociální systém postaven na pomoci v kruhu rodiny, mají děti z dětských domovů situaci velice obtížnou. Nemají-li  za sebou rodinu, nemají vůbec nic. Po odchodu z dětského domova je bez pomoci čeká chudoba, prostituce, narkomanie, kriminalita.

Jsou děti v kyrgyzských dětských domovech navzdory bídě a podmínkám veselé?

Myslím, že jsou veselé. Kyrgyzové jsou usměvavý národ. Tamní dětské domovy fungují komunitně, ředitelé se snaží o děti opravdu starat. Venkovské domovy mají třeba políčko brambor, které si obdělávají. Učí se návykům, třeba právě okopávat brambory, pěstovat rajčata či se postarat o krávu. Je to samozřejmě nutnost, vypěstovat si co možná nejvíce, ale zároveň se učí dovednosti, které jim pomohou přežít po odchodu z domova.

Proč se děti ocitají v tamních dětských domovech? Přišli o rodiče nebo převažuje jiný důvod?

Příčin je mnoho. Jednou z nich například je, že rodiče odejdou za prací do zahraničí a děti zůstanou u prarodičů. Ti pak zemřou nebo už nejsou schopni se o děti postarat. Pokud je navíc dítě handicapované, rodiče často nejsou  schopni o něj pečovat, protože pracují, aby se uživili. A další důvod je nejtragičtější. Kyrgyzstán je muslimská země, na vesnici neexistuje osvěta o sexuálním životě, antikoncepci. Když mladá děvčata odejdou do města za prací, často velmi rychle otěhotní. Samotná žena s dítětem je ze společnosti vyčleněna, matka dítě raději odloží. Je to vlastně paradox. Země, která velmi staví na rodině, má tolik dětí v dětských domovech.

Proč se Alterra zaměřuje právě na dětské domovy?

Je to ten snazší z našich cílů. Jsme malá organizace a tak jsme začali s něčím, co jsme schopni uskutečnit. Chceme se také věnovat zdravotnické a ekologické osvětě, pomáhat dětem ke vzdělání, starat se o migranty v Čechách atd. Od něčeho jsme potřebovali začít. Nechceme poskytovat pasivní humanitární pomoc: jednorázově přivézt oblečení nebo boty. Samozřejmě takovou pomoc také potřebují, naším cílem je ale spíše investovat do vzdělání, budování vlastního potenciálu. Nechceme Kyrgyzům říkat, jak co mají dělat, ale dát jim možnost důstojně žít a rozvíjet se v rámci vlastní kultury. Pro poskytovanou pomoc jsme vybírali dětské domovy, které mají aktivní vedení. Neříkají, dejte nám boty, bundy, ale dejte nám možnost, abychom děti mohli vzdělávat.

Kde aktuálně pomáháte?

Pomáháme do dětského domova v Krásnoj Riečce poblíž hlavního města Biškeku. Děti zde umístěné jsou často poměrně těžce postižené. Tamní vedení nás prosilo o šicí stroje pro holčičky, opravdu je tam učí šít. A také o vybavení truhlářské dílny pro chlapce. To je něco, co ladí s naší filosofií, protože až děti odejdou z dětského domova, budou schopné se živit.

A neskončí na ulici…

Já nevím, jestli neskončí. Jaké osudy děti čekají, zvláště ty s postižením, nevím. Působíme krátce, ještě nemáme konkrétní příběhy dětí, třeba po 10 letech. Je to velká loterie, jak dopadnou. Start mají špatný, ale aspoň něco umí. Mají alespoň nějakou šanci.

Kam ještě směřuje vaše pomoc?

Druhá instituce, do které se snažíme pomáhat, je internátní škola pro nevidomé děti v Biškeku. Stojí za zmínku, že v Kyrgyzstánu jsou jen dva speciální pedagogové na všechny postižené děti v celé zemi. Jedním z nich je ředitelka této internátní školy. Opravdu se tu hodně snaží, jsou nadšení. Dělají si sami učebnice, dětem se snaží poskytovat kvalitní vzdělání. Například jeden jejich bývalý student nyní pracuje pro kyrgyzskou vládu jako počítačový expert. Byť je těžce zrakově postižený. To, myslím, svědčí o kvalitě výuky. Ale narážejí na to, že nemají vybavení. Náš aktuální cíl je zakoupit tiskárnu na braillovo písmo, ta současná už jim dosluhuje. Zdá se, že se nám to podaří.

Proč jste začala jezdit do Kyrgyzstánu, jak jste se k této zemi vůbec dostala?

Já jsem taková divoženka a neláká mě jen západní svět: občerstvení, pumpy, restaurace, hotely, rovné silnice, všechno je nalajnované. Mám ráda svět, kde cítím možná drsnější a možná pravdivější život. Kde není všechno předchystané a musím se trochu snažit. Měla jsem plán, že projedu všechny postsovětské země. Začala jsem v Kyrgyzstánu, s tím že tam pojedu jednou. Ale uvízla jsem tu a vracela jsem se téměř každý rok na dva měsíce. Celkem jsem v této zemi byla šestkrát nebo sedmkrát. Chystám se tam i tento rok v červenci.

Kdy se zrodilo rozhodnutí začít tam pomáhat?

Hned na začátku. Jsem celoživotně fascinovaná člověkem. Kyrgyzové mě nadchli, jejich mentalita je mi hodně blízká, v jejich zemi je mi dobře. Jela jsem tam jako turistka, ale protože působím v sociální oblasti, mám tykadla nastražená k sociálním tématům. Nešlo nevidět, v jakých obtížích se tato překrásná země plná pohostinných a přátelských lidí topí. Nic tam nefunguje, sociální podpora ani zdravotnictví, ekologická situace je obtížná, mnozí jsou vážně nemocní, v zemi je HIV, žloutenka, častá jsou nádorová onemocnění, chybí prevence... Už po první cestě ve mně začala klíčit myšlenka, jak aspoň mravenčím dílkem přispět. Další cesty mě v tomto rozhodnutí jen utvrzovaly. Chvilku věc zrála a nakonec jsem založila Alterru. Přidalo se ke mně několik nadšených lidí, kteří byli Alteře při startu velkou pomocí. Dnes si neumím představit naše fungování bez Jany Krčilové, geobotaničky, která se zajímá o sociální práci, ekologii a biologii v daném regionu a Kristýny Urbanové, archeoložky, pro kterou je Střední Asie láskou.

Je hodně těžké sehnat peníze směřující do této oblasti? 

Je to opravdu obtížné. Země střední Asie nejsou populární, nepatří k prioritním zemím. Když řeknu Kyrgyzstán, tak buď lidé řeknou „kde to je?“ nebo „proč pomáháte do Sovětského svazu?“

Proč to tak je? Proč je tato oblast takto vnímána?

Protože o těch zemích nic nevíme. Češi jsou národem, který je ochoten pomáhat. Samozřejmě ale každý pomáhá těm, které si umí představit. Bohužel země Střední Asie pro nás nijak konkrétní nejsou. Většinou se nám s nimi nespojí žádné asociace, nevybavíme si krajinu, nevíme, jak tamější obyvatelé žijí, jakým problémům čelí. Neuvědomujeme si, jak barvitá a tajemná historie je s tímto regionem spojená, že tam vedly Hedvábné stezky, že tudy k nám přicházela učenost. Ze střední Asie, z Uzbekistánu třeba pochází Avicenna*). V Českých myslích je Střední Asie součástí bývalého Sovětského svazu, neumíme si představit kouzlo těchto zemí s jejich chány, nevíme, jaká historie se tam psala a co všechno z ní přišlo až k nám. Neznáme moderní historii, jaké problémy přineslo těmto zemím zapojení do Sovětského svazu a posléze jeho rozpad. Nejsou to témata, o kterých  by se v našich sdělovacích prostředcích hovořilo.

Nemáte někdy pocit, že děláte trochu sisyfovskou práci? Nevzdáváte to?

Kdybych měla tuto činnost jako práci na plný úvazek, tak by mi to asi jako sisyfovská práce přišlo. Ale tím, že je to „vedlejšák“, beru to tak, že děláme, co můžeme a z každého malého úspěchu se radujeme. Někdy to chce trochu sebemotivaci, to je pravda, někdy je to o výdrži. Ale teď se nám zrovna docela daří, po čtyřech letech nám lidé začínají důvěřovat, dostáváme dary od soukromých osob, obracejí se na nás instituce, snad se podařil i projekt. Teď se radujeme z toho, že to co děláme, má přeci jen nějaký smysl.

Co tato aktivita dává vám osobně?

Nečekám, že uděláme něco velkého, že spasíme svět. Nevím, co jsme schopni skutečně udělat. Ale když mám něco ráda, snažím se tomu pomoct. Pak už si vše musí najít vlastní cestu. Takže asi to, že se za sebe nestydím. Že se o něco snažím a nezavírám oči před problémy jiných.

*Avicenna – jedna z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie. Je považován za „otce moderní medicíny.“

Autorka: Markéta Čepická Daňhelová